NELLA MAZÁČOVÁ

V Souflé jsem především cellistka. Na violoncello jsem chtěla hrát už odmalička, ale nějak to pořád nevycházelo, až jsem se o tom jednou zmínila a skoro ze dne na den začala hrát. A pak jsem se po roce dostala k Souflé a od té doby mě cello baví čím dál víc.

Muzika pro mě znamená opravdu hodně. Dokáže mi udělat nesmírnou radost, ale taky pořádně rozzuřit, a to, že má tolik podob, je prostě krásné.

Samozřejmě že bez hudby by to nešlo, a proto bych si moc přála s ní zůstat, a když by se nepodařilo ji studovat, chtěla bych ji dál mít jako to, k čemu uteču od všech ošklivých věcí.

Těžko říct, co mám na celle tak ráda, velikost to asi není, tak nejspíš zvuk. Barva tónu. Cello je nástroj, který je nejpodobnější lidskému hlasu, tak proto se možná tak příjemně poslouchá. Hrozně moc se mi líbí ta proměna: v jednu chvíli je cello obrovská bouře a v další sněhová vločka.

Vtipných chvil okolo hraní je spousta, vyplňují ty okamžiky pekelného soustředění. Klasické jsou třeba situace kolem ranního vstávání, Haniny pády nebo tisíce Souflé hlášek.

Se Souflé úplně nejradši hraji canzony, vždycky je cítit, jak si to každý z nás užívá, a je to prostě takové... naše. To je prostě nejlepší. Taky moc ráda hraji Loutnu českou, protože vždycky strašně potěší zahrát si něco českého.

Za svůj největší úspěch považuju vždycky poslední koncert, který se mi jakž takž podařil. Vždycky je to velká výzva a já mám radost, že ji zvládnu.

Nevím, co by tak mohl být nehrací úspěch, všechno se točí kolem hraní. Asi to, že jsem překonala strach z kluzké plochy a konečně se naučila trochu bruslit.

Kromě Souflé ještě hraji na klavír, taky moc ráda čtu a asi bych nedovedla žít bez chození po horách.